"ANCORA, JEŠTĚ!" Křičela
moje rok a půl letá dcera, když se domáhala dalšího kousku
čokolády. "Už jsi měla dneska dost", řekla jsem. Sofinka, teď již
s důraznějším tónem v hlase znovu zakřičela: "ANCORA, JEŠTĚ!" a
k tomu plácala rukou na zápěstí. Rozesmálo mě to, vzpomněla
jsem si, že takhle se přeci ukazuje znak pro PŘIDAT. Znak, který
už ale notnou dobu nepoužíváme, asi mi tím dcera chtěla říct, že jestli tomu nerozumíš ani česky ani italsky, ukážu ti to
názorně...
Znaky jsme s dcerou
začali používat zhruba od 4 měsíců. V 5 měsících si uměla
říci o mléko, v devíti měsících nám pomocí znaků říkala,
kdy chce jíst, kdy pít, kdy má hlad, kdy je jí zima, kdy viděla
venku pejska, ptáčka nebo kočičku, kdy si chtěla číst knížku,
že si musí obléci čepičku a boty, kdy je něco schované nebo,
že mám něco otevřít, zavřít. Celkem Sofinka aktivně používala
asi deset znaků kolem 9 měsíce a až do roku a půl jich užívala
asi 40.
Vlastně musím být
vděčná svojí kamarádce, která začala znakovat se svou dcerou
ještě dřív a říkala mi, co všechno umí malá vyjádřit,
přesto že ještě nemluví. Namítla jsem tehdy, že já na Sofinku
budu mluvit česky, manžel italsky a mezi sebou používáme angličtinu, se znaky by už z toho byl moc velký guláš. "Právě
že ne, znám i vícejazyčné rodiny, které znakování s miminky
používají bez problémů", řekla kamarádka. To mě trochu nakoplo, jako vystudovaná
logopedka jsem znakovala s dětmi s postižením, kolikrát to byl
pro ně jediný možný způsob komunikace. Do té doby jsem ale
neslyšela o znakování zdravých miminek. Začala jsem tedy
brouzdat po internetu a všechno najednou dávalo smysl. Znakování
se slyšícími miminky začal zkoumat jeden americký student už v
70. letech. Pracoval tehdy s neslyšící komunitou a všiml si, že
slyšící děti neslyšících rodičů, kteří s miminky znakují,
začínají mluvit dříve, ve srovnání se stejně starými
slyšícími miminky slyšících rodičů. To odstartovalo řadu
výzkumů nejen jeho, ale i ostatních odborníků v Americe, které
potvrdily že užití znaků s miminky urychluje rozvoj expresivní
komunikace, miminka jsou schopna vyjadřovat se mnohem dříve a
mnohem dříve také začínají mluvit.
...a tak jsme začali,
zásady znakování jsem již dávno znala, na internetu jsem si
našla pár prvních znaků, naučila jsem je celou rodinu a světe
div se. Začali jsme trochu dříve, než se doporučuje, už od 4.
měsíce, ale už v pátém měsíci nás Sofinka odměnila tím, že
ukazovala, kdy chce mléko. Vše bylo najednou jednodušší, do té
doby Sofinka hodně plakala, mívala problémy s bolením bříška s
blinkáním a tak jsme nikdy nevěděli, jestli má hlad, nebo jí
něco bolí. Tím, že nám dokázala říct, kdy má hlad se ulevilo
i nám. Usedavý pláč naší dcery postupně ustával, což
uklidnilo i nás. Říká se, že znakování miminek zmírňuje
jejich frustraci z neporozumění. Oni totiž moc dobře vědí, co
chtějí, jen to do určitého věku prostě neumí vyjádřit. Já
ale dodávám, že znakování miminek zmírňuje také frustraci
rodičů. Každá maminka zná ten pocit, když dítě pláče a vy
prostě nevíte jak ho utišit, nabízíte mléko, přebalíte,
převlečete, pochováte a stále beze změn? Hurá a máme řešení.
Sofinka se postupně
naučila ukázat, kdy che přidat nebo už nechce jíst. Naplňovalo
mě to hrdostí při srovnání s miminky mých kamarádek. Zatímco
Sofinka si radostně hověla ve vajíčku a klidně mi ukazovala, kdy
chce pít, kdy jíst, zamáchala rukama, že má dost....o dva dny
mladší dcera mojí kamarádky vřeštila, vztekala se a házela po
mamce vším, čím se jí ta ubohá žena snažila utišit. Když
jsme vedle sebe tlačily kočárky, moje dcera mi ukazovala, že vidí
ptáčka, psa, strom, vlastně bych ani nevěděla, jak všímavé
dokáže být osmiměsíční dítě. Stejně jako moje kamarádka
bych se asi dívala do kočárku, ve kterém sedí nehybné dítě,
cumlá si dudlík a jen tak mihavě otáčí hlavou, jako by ho svět
ani nezajímal. Ale není to tak, všímá si a svět ho moc zajímá,
jen se o to s námi zatím neumí podělit.
Pro nás jako rodinu, ve
které se mluví třemi jazyky mělo znakování ještě další
význam, snad možná i důležitější. Tím, že jsme každý
mluvil svým jazykem, ale ukazovali stejný znak jsme vlastně
sjednotili způsob komunikace. Já říkala MLÉKO a ukazovala znak
pro mléko, zatímco můj manžel říkal LATTE ukazujíc stejný
znak. Přesto, že já sama jsem neuměla moc Italsky a manžel moc
Česky, oba jsme věděli, co ten druhý říká. Zároveň jsme i
Sofince postavili most mezi dvěma jazyky a usnadnili jejich osvojování. Tehdy jsem ještě nevěděla, že i tyto benefity
budou potvrzeny. Ve světě se znakování miminek z bilingválních
rodin rozšířilo zejména v posledních letech, v Itálii se zatím
moc nepoužívá. Je ale známo, že Italové jako národ používají
hojně gestikulaci a neverbální způsoby komunikace, proto mi přišlo nevhodné používat znaky pro miminka vycházející z
anglického znakového jazyka, a tak jsem veškeré znaky
konfrontovala se slovníkem italských gest od Bruno Munari a vytvořila znaky nové.
Dnes jsou dceři už dva a půl roku. Tak, jak se učila první slova, od znaků postupně upouštěla. Lidská přirozenost totiž vždycky tíhne k tomu, co je výhodnější a jednodušší a tím je pro člověka komunikace pomocí slov. Sofinka hovoří česky, italsky a rozumí i anglicky, dokáže oba jazyky oddělovat a dokonce mezi nimi i překládat.
Přesto, že to na začátku nebylo jednoduché, naše italská babička kolikrát říkala, že si u nás připadá jako na dovolené v zahraničí, jsem ráda že se svou dcerou mohu mluvit svým rodným jazykem, že se ona sama domluví se svou českou rodinou, že si bude moci v budoucnu vybrat, kde bude žít a vůbec mám dobrý pocit, že jsem své dceři dala dobré základy do života. Znakování nám v tom hodně pomohlo, teď už jsme si všichni zvykli, že máme takové mezinárodní dítě, což tchýně pouze komentuje slovy: UNA BAMBINA INTERNAZIONALE!
Dnes jsou dceři už dva a půl roku. Tak, jak se učila první slova, od znaků postupně upouštěla. Lidská přirozenost totiž vždycky tíhne k tomu, co je výhodnější a jednodušší a tím je pro člověka komunikace pomocí slov. Sofinka hovoří česky, italsky a rozumí i anglicky, dokáže oba jazyky oddělovat a dokonce mezi nimi i překládat.
Přesto, že to na začátku nebylo jednoduché, naše italská babička kolikrát říkala, že si u nás připadá jako na dovolené v zahraničí, jsem ráda že se svou dcerou mohu mluvit svým rodným jazykem, že se ona sama domluví se svou českou rodinou, že si bude moci v budoucnu vybrat, kde bude žít a vůbec mám dobrý pocit, že jsem své dceři dala dobré základy do života. Znakování nám v tom hodně pomohlo, teď už jsme si všichni zvykli, že máme takové mezinárodní dítě, což tchýně pouze komentuje slovy: UNA BAMBINA INTERNAZIONALE!
